VTIPY ŽIDÉ

Ginsberg navštíví Goldbergův obchod s nábytkem, aby si koupil kredenc.
„Kredence nevedeme,” oznamuje Goldberg, „ale mám pro vás návrh, máme hodiny, vyberte si nějaké pěkné.”
„Ale kde,” povídá Ginsberg, „na co jsou jednomu hodiny.”
„Na co?” žasne Goldberg, „tak jak to uděláte, aby jste ráno nezaspal?”
„Soused si vždy o půl sedmé ráno pouští rádio a to mě probudí.”
„No dobře, a to ani nikdy během dne nepotřebujete vědět, kolik je hodin? Jak to zařídíte, aby jste věděli, kdy máte jít do práce a pak z práce?”
„Jednoduše. Než vylezu z postele, oholím se, vyčistím si zuby a umyju se, je sedm hodin. Než se nasnídám a přečtu si noviny, je půl osmé a akorát čas jít na autobus, abych byl tak akorát v osm v práci. V poledne sousední továrna odtroubí začátek a konec polední pauzy a v pět pak odtroubí i konec pracovní doby. A než se vrátím domů, navečeřím se a podívám na televizi, je devět a čas jít spát. No a druhý den se zase všechno opakuje. Takže mi řekni, k čemu by mně byly hodiny?”
„No, ale jak třeba určíte čas, když se probudíte uprostřed noci?”
„Jednoduše, mám přece trumpetu.”
„Trumeptu? Jak trumpetou určujetet čas?”
„Vylezu na balkon a silně zatroubím a ten antisemita od naproti vyleze z okna a zařve: Hej, ty Žide bláznivej, co troubíš na trumpetu ve tři hodiny v noci!”

Na dveře paní Gimpelové zabušil žebrák.
„Paní, mám hlad, jste té dobroty a date mi něco k jídlu? Pěkně jich prosím.”
„Moc toho nemám,” paní Gimpelová na to, „chtěli by jste trochu nudlí ze včerejška?”
„Rád,” praví žebrák.
„Výborně, tak přijdete zítra touto dobou.”

Kohn otevírá nový obchod a nad dveře pověsí nápis: „ČERSTVÉ RYBY PRODEJ ZDE DENNĚ.”
Ještě než sleze ze žebříku, se objeví první kibic.
„Podívají se, co to tam dali za směšnou ceduli?” povídá kibic.
„Copak se jim nelíbí?” odvětí na to Kohn.
„ČERSTVÉ, koho by napadlo, že jejich ryby nejsou čerstvý, kdyby to nedali na štít.”
Kohn uzná, že to je pravda, a tak umaže nápis ČERSTVÉ. Kibic pokračuje: „PRODEJ, to můžou umazat taky, to se přece rozumí samo sebou, že ty ryby nebudou dávat zadarmo.”
„Mají pravdu.”
A tak Kohn zamaluje i slovo PRODEJ.
„ZDE, to je přece jasné, že ty ryby nebudou prodávat naproti.”
A tak Kohn zamaluje i slovo ZDE.
„Pak to DENNĚ, Kohn, je to chytrý, jestli jsou ty ryby vopravdu čerstvý...”
Kohn tedy zamaluje i slovo DENNĚ. Z nápisu zbylo jen slovo RYBY. Za chvilku přijde další kibic. Povídá: „Proč tam dávali takovou směšnou ceduli?”
Kohn: „Co se jim nelíbí?”
„Oni žádnou ceduli dávat nemuseli, protože ty jejich ryby smrděj na sto honů.”

Šnorer Lebetran byl velmi zbožný. A tak když se jednou modlil, zjevil se mu archanděl Gabriel.
„Milý Gabrieli,” povídá Lebetran, „co je pro Boha milión let?”
„Milión let je pro Boha jedna vteřinka.”
„A co je pro Boha milión dolarů?”
„Milión dolarů je pro Boha jako cent.”
„A nemohl by mi tedy Bůh dát cent?”
„Jistě, počkej vteřinku...”

„Tak jsem vám byl v Africe,” vypravoval pan Grünhut, „a jak jsem byl v té Africe, tak co. Řekl jsem si, že půjdu na hon lvů. Vyšel jsem si do pralesa a najednou slyším z houštiny šramot. Střelím. A co byste řekl? Šest lvů leží tam, já vám říkám, zabitých.”
„Šest? Není to trochu moc?”
„Tak řekněme pět. Já to tak akorát nepočítal.”
„I pět je moc. Slevěj, pane Grünhut.”
„Že jsou to oni, tak byli dva.”
„Hm, dva jednou ranou?”
„S nimi je tedy řeč. Tak aby neřekli, byl to jeden. Ale zato chlapík.”
„A byl to vůbec lev?”
„Mě se ptají? Já mám všechno vědět? Copak nemám jiné starosti? Jak jsem slyšel v křoví zachrastit, tak jsem šel od toho pryč!”

Předchozí strana

Další strana

stránky : 1 • 2 • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 11 • 12 • 13 • 14 • 15

reklama s klik