VTIPY ŽIDÉ

O’Brian je na výletě na Sinaji. Trochu se opozdí za výpravou a za chvíli neví kudy kam. Je ztracen. A najednou, v dálce - oáza! A v ní obchod!
Přišourá se tam, celý zchvácen, a hned k obchodníkovi. Ten sedí před kvelbem a čte si Jerusalem Post. O’Brian ho žádá o vodu! Obchodník jen mlčky ukáže rukou nad sebe. Nad obchodem visí cedule „Moishe Teitelbaum - kravaty”. Vysvětluje trpělivě: „Bohužel, nemám pro vás žádnou vodu na prodej. Kravaty - prosím. Výběr zdaleka v okolí největší. Značkové a konfekce. Množstevní slevy. Vodu však - bohužel.”
O’Brien zuří: „Cožpak nevidíte, že jsem se ztratil? Že jediné, co potřebuji, je voda? Víte, kam si všechny ty kravaty můžete napchat?”
Mojše se nevzruší: „Není od vás pěkné být na mě hrubý. Myslím, že jsem vám udělal velmi kvalitní nabídku. Chcete kravatu? Lepší obchod široko daleko nenajdete! Nechcete? I tak jste byl u nás vítaným zákazníkem. Skutečností však nicméně zůstává, že vodou neobchodujeme.”
Na O’Briena jdou mdloby.
„Co se vody týče,” pokračuje Mojše, „mohu vám dát radu. Zhruba třicet minut cesty tímto směrem naleznete Restaurant u Maxe - rozumějte, Maxe Teitelbauma, mého bratra. Vody, kolik hrdlo ráčí.”
O’Brien zmobilizuje všechny síly a odchází naznačeným směrem. Mojše opět usedá před obchod a pokračuje ve čtení Jerusalem Post. Po dvou hodinách, když už má přečtené všechno, i finanční trhy, vrací se z naznačeného směru O’Brien. Sotva se doplouží. Mojše se zajímá: „Vzácný příteli! Snad jste ten vyhlášený restaurant neminul?!”
O’Brien klesne na kolena: „Samozřejmě, že jsem ho našel. Minout jsem ho nemohl. Ale Max mě tam odmítl vpustit bez kravaty!”

Říká Sára Kohnovi: „Muži, musíme koupit naší holce do pokoje záclony. Všimla jsem si, jak Roubíček odnaproti vždy večer, když se holka svléká, čumí do jejího pokoje.”
„Ale Sára,” říká Kohn, „ty vůbec neuvažuješ. Žádný vydání za blbosti nebudou. S holkou si vyměníte pokoje a záclony si koupí Roubíček!”

V katolické farnosti se rozhodli, že každý dospělý, který se nechá pokřtít, dostane peněžitý dar. Stein tedy nemešká a konvertuje. Když přijde ze křtu domů, celá rodina se na něho sesype a chce po něm ty peníze. Stein se zlobí: „Sotva gój (= křesťan) přijde k penězům, už jsou tu židé a chtějí ho o ně připravit.”

„Prosím snažně o podporu... Byl jsem členem putovní kapely, ale jsem od narození smolař. Kapela se rozešla a já zůstal v cizím městě úplně bez peněz...” šnoruje židovský žebrák.
Pán domu ho poslouchá s jistou nedůvěrou: „Tak vy jste muzikant. A na jaký nástroj hrajete?”
Šnorer se chvíli rozmýšlí a pak řekne: „Na lesní roh.”
Pán domu se usměje, otevře skříň, vyndá z ní lesní roh a podává ho šnorerovi: „Tak mi na něj něco zahrajte!”
Šnorer si hluboce povzdechne: „Tak to vidíte, jakej já jsem smolař! Ze všech možnejch nástrojů musíte mít doma zrovna lesní roh!”

Je půlnoc. Na ulici ani živáčka. Ale přece! Kohn a Löwy vrávorají domů. A aby na tom nebylo dost, na druhém konci ulice se vynoří další dvě postavy. A rovnou k nim, zdá se.
„Löwy, pojdme druhý chodník,” povídá Kohn.
„A to jako proč?” stará se Löwy.
„No tamti dva... Opatrnosti není nazbyt. A ještě ke všemu - oni jsou dva, a my jsme sami!”

Předchozí strana

Další strana

stránky : 1 • 2 • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 11 • 12 • 13 • 14 • 15

reklama s klik